Každý si přeje zažít „něco“. Něco mimořádného, kdy ten druhý, nebo všichni naslouchající, valí voči. Anebo to nikoho nezajímá a raději se hloupě dívá jen tak nazdařbůh Pánubohu do oken. Ale potom mu to přecejenom nedá a nakonec je rád, že je o něco chytřejší a i skoro jako by tam byl i on sám.

Pavel je vnitrozemský rejdař, ale taky automobilový závodník, který to umí. Jojo, potřebuje k umění, ovládat ty pomyslné koně, člověčí sílu a hřmot z výfuků je jakýmsi okysličovadlem vášně pro novodobé samohyby nejenom na suchu. Když je to fordmotor, tak jeho duše zjihne ještě víc a zavlní se jako odpočívající lodě na orlických vlnách. Vlny to ale nejsou jen tak obyčejné. Ty malé, které čeří pouze chabý vánek anebo bourák kdesi kolem sedmičky či osmičky Beaufortovy stupnice, tak to jsou ty, které motoroví kapitáni respektují. Budiž! Ale vlny, které se táhnou za zádí jako husí formace při tahu někam za lepším, tak ty za motorákem jsou vždy chloubou kapitána a i se pozná, jestli kapitán je dobrý a brázdu za lodí nakreslí naprosto plynule, bez sebenepatrnějšího vybočení.
Najednou telefon: „Dělovej ve dvě pojede na zimoviště. Jestli chceš, přijeď pod hrad, tam si tě někdo najde. Já musím do Budějc.“ To by snad ani nebyl Pavel... Toyotu startuju chvíli před polednem, z Teplic to mám 170 km, ale ve 13:55 parkuju na dohled od „dělovýho“.

U mola pod Orlíkem pana Schwarzenberga, kde se na hladině mezi zlatomokrými javorovými listy líně pohupují břichaté trupy spících plachetnic i štíhlé plnokrevné motoráky, tak tam někde kdosi mává. Nasedat, vyplouváme ihned, jakmile kapitán natočí vzpouzející se prochladlé benzíňáky původně opravdového dělového člunu z dunajské hranice.


Marně hledám hlaveň děla či kanónovou lafetu. Namísto toho se rozhlížím ve skromném salónu, vzadu ještě jakási kajuta, pod jejíž podlahou byly kdysi zabudované dva žíznivé šestiválce ZIL s trojicí ruských kopií karburátorů Weber 40 DCOE. Dnes vzadu přivěšené, ještě hodně studené, dva devadesátikoňové Mercury kuckají a evidentně se jim moc nechce. Kuc kuc, bluf bluf, bluf.... Znovu, snad napodesáté, se klikovky převalí a ejhle, stačí několikero pravidelných paf paf paf paf a rezonující neprůstřelný trup „Oceanicu“ ze speciální hliníkové slitiny začíná vrnět svou proměnlivou bzučivou píseň.
Na volnoběh kapitán řadí zpětný chod a plíživě se suneme do volné zátoky. Muž u kormidelního kola zlehka zakleje a přeruší manévr - tam venku někdo zřejmě zapomněl, že není na silnici a s hřmějící obludou vytáčí těsně za naší zádí ostrý oblouk. Dokončíme na zvlněné hladině a oba motory unisono zatáhnou do svého optima - hurá, plavím se na dělovém člunu. Aspoň prak jsem si mohl vzít...


Na levoboku máme přívažek, mahagonovou T4, východoněmecký motorák s osvědčeným, nyní spícím, dvoutaktním wartburgem. S pětapůlmetrovým dvojčetem přistaneme až na Podolsku. Máme před sebou necelé dvě hodinky plavby a tak se kochám pohledem na zimomřivým sluncem prozářenou vltavskou vodní cestu.


Kapitán ochotně popisuje všechny obeplouvané či podplouvané pamětihodnosti údolní nádrže Orlík. Samo že neopomene Žďákovský most, který vyvolává mrazení kdesi na konci páteře v souvislosti s prvními roky tzv. demokracie.


Zvíkov je malebná náhrada...


Podplouváme příhradový ocelák na vysokých štíhlých kamenných pilířích, z kterého na nás vytrubuje mašinfíra projíždějícího takymotoráku, který si to sype do nádraží v Červené.


Než se pasažér nadá, kapitán vykrouží perfektní oblouk a s dvanáctimetrovým soulodím přistane na dohled od Podolskýho mostu k levoboku uvázané výletní „čtyřicítky“.


Úplně sám, na centimetr přesně. I si loď sám přitáhne, přiváže....hmm! Panstvo jenom vystoupit po svých suchých. Opravdický profík.
[Steve, XI/2011]